Úvod do aplikované improvizace

Historie aplikované improvizace je úzce spjata s vývojem divadelní improvizace, zkušenostního učení a terapie. Níže uvádím milníky, které považuji, že měli významný dopad na vývoj této disciplíny.

Viola Spolin a improvizační divadlo (1930–1960)

Viola Spolin je často označována za matku improvizace v USA. Vyvinula a sepsala řadu her a technik, které měly pomoci hercům rozvíjet spontánní a přirozené herecké dovednosti. Její kniha Improvisation for the Theater (1963) je považována za zásadní dílo pro improvizační trénink. Spolinovy techniky byly původně určeny pro divadelní herce, ale postupně se začaly uplatňovat i v dalších kontextech, především ve vzdělávání.

Second City (prosinec 1959)

V prosinci 1959 vzniklo v Chicagu divadlo Second City, které spoluzaložili Bernie Sahlins, Howard Alk a Spolinův syn Paul Sills. Toto malé kabaretní divadlo nejen definovalo moderní divadelní improvizaci, ale také ji přivedlo do mainstreamu a komedie. Second City se stalo líhní mnoha významných komiků a improvizátorů a vytvořilo základ pro aplikaci…

Oslavováním neúspěchu oslavujeme proces riskování a případné dosahování zajímavých výsledků a objevů. Pokud se člověk za své chyby stydí a cítí se trapně, bude mít větší tendenci držet se již naučeného, méně riskovat, méně se učit ze svých chyb.

Přestože to na první pohled vypadá jako jednoduchý koncept, přepsat tento naučený vzorec chování je na dlouhý běh. Ve škole nebo v práci jsme často za chyby trestáni špatnou známkou či stigmatizovaní okolím.

Když uděláme chybu, naše tělo reaguje automaticky. Mozek může vyhodnocovat chybu jako hrozbu a aktivuje stresové hormony, jako je kortizol a adrenalin. Tyto chemické reakce zrychlují náš tep, zvyšují napětí svalů a vyvolávají pocit úzkosti nebo studu. Tento přirozený biologický mechanismus nás má ochránit před opakováním chyb a připravit nás na lepší zvládnutí situace v budoucnu. Změnit negativní reakci na chybu vyžaduje trénink a trpělivost. Když se však podaří, získáváme jako jedinci klíč k růstu.

Stephen Nachmanovitch přirovnává…

Princip, v anglickém originále “Make your partner look good”, staví na myšlence, že úspěch není individuální, ale kolektivní. Tento princip připomíná, že improvizace vždy probíhá ve spolupráci s ostatními – ať už na scéně s herci, nebo při interakci s kolegy. Aby tato spolupráce fungovala, je nutné podporovat druhé, naslouchat jim a vytvářet prostor, ve kterém mohou ukázat to nejlepší ze sebe. Jak uvádí Susanne Schinko-Fischli, efektivní interakce vzniká tehdy, když se zaměřujeme na to, aby se všichni cítili dobře v dané situaci a mohli zářit: „Musíme se skutečně zapojit, naslouchat si, přijímat nabídky druhých a obecně se snažit, aby každý vypadal dobře.“ (Schinko-Fischli 2021, s. 23).

Tento přístup se může zdát náročný, protože vyžaduje, abychom upřednostnili druhé před sebou a dočasně potlačili vlastní ego. Odměnou za to však není jen lepší scéna nebo výkon, ale také hlubší a efektivnější spolupráce. Když někomu pomůžeme, rosteme společně s ním. Tento princip podporuje…

Někdo by tento princip mohl nazvat být autentický, spontánní nebo přirozený. Jde o to, abychom byli v souladu s tím, co cítíme, co říkáme a co děláme. Neznamená to zbavit se negativních pocitů, jako je strach, smutek nebo trapnost, ale naopak přijmout je, nechat je projít a posunout se dál. Opravdovost v tomto smyslu znamená být otevřený tomu, co se v nás děje, a nebát se to vyjádřit.

Tento přístup nás učí být spontánní a přítomní v každém okamžiku. Viola Spolin říká: „Spontánnost je momentem osobní svobody, kdy čelíme realitě, vidíme ji, zkoumáme ji a jednáme podle ní. V této realitě fungují části nás samých jako celek.“ (Spolin 1963, s. 4). Tím se myslí, že když jsme opravdoví, jsme více propojeni sami se sebou a můžeme lépe tvořit, komunikovat a reagovat na to, co život přináší.

Princip opravdovosti nám pomáhá nejen v umělecké improvizaci, ale i v běžném životě. Učí…