V záři reflektorů: Yakeen Jiří Helus
Rozhovory s našimi studenty
"Mám štěstí, že mě moje profese i po letech pořád baví. Těší mě objevovat s klienty nové způsoby, jak spolu mohou komunikovat, řešit konflikty, jak spolu mohou být. Vztahy jsou podle mě základ všeho – když se nás někdo zeptá, jak se máme, nejčastěji odpovídáme podle toho, jak se máme ve svých vztazích.”, říká Yakeen Jiří, student Školy improvizace, psychoterapeut a lektor projektu Jak žít spolu.
Yakeen Jiří Helus, je vášnivým dobrodruhem. Procestoval téměř celý svět a o svých dobrodružných cestách píše na svém blogu. Povoláním je psychoterapeut a svou práci má i po víc jak čtvrt století pořád rád. Zaměřuje se na párové a rodinné terapie, baví ho prozkoumávat vztahy mezi lidmi i optikou teorie attachmentu. Svou praxi obohacuje o prvky dramaterapie a improvizace, díky nimž mohou páry hledat společnou cestu nejen povídáním, ale i neverbálními technikami a zážitky. Napsal pohádky pro děti v náhradní rodinné péči, kde citlivě odkrývá jejich specifický svět. Můžete ho lépe poznat na workshopech Jak žít spolu, které vede se svým kolegou Filipem Kardou.
Pohádky pro děti v náhradní rodinné péči ke koupi zde
Projekt Jak žít spolu - workshopy pro páry
O psychoterapeutické práci: https://www.terapieprorodinu.cz/
Máš za sebou dva semestry ve Škole improvizace. Co ti impro do života přineslo? Pozoruješ nějaké změny?
Pozoroval jsem velké změny. Změnil se můj postoj k některým věcem. Například jet na Improvíkend pro mě bylo o překonávání obrovských bariér. Hodně cestuji a projel jsem celý svět. Je pro mě snadné, když mě někdo pozve na oběd do primitivního domečku v Himalájích či slamu. Ale jet na nějaký luxusní hotel a ještě s tolika lidmi, to je pro mě výzva. Letos jsem byl přihlášený jako náhradník a nechal jsem rozhodnout náhodu, osud. Místo se uvolnilo, tak jsem jel. Nakonec to bylo skvělý a překvapivě jsem se tam cítil dobře i s tolika lidmi na jednom místě. Příště chci jet bez ohledu na to, do jakého resortu zase pojedeme. Dříve bych vůbec neměl chuť na takovou velkou akci jet.
Také se ve Škole improvizace pohybuju mezi lidmi, kteří jsou o generaci mladší a já se tam díky tomu nově hledám a nacházím. Je jiné vystupovat ve společnosti třicátníků, když mě je skoro o 30 let více.
Také mě to učí užívat si, že jsem tam v roli účastníka a opouštím roli psychoterapeuta. Musel jsem překonávat mé očekávání a očekávání ostatních. Předpokládá se, že psychoterapeut vše zvládne a bude v pohodě. Na impru jsem se jako účastník naučil říct si nahlas o objetí, pokud jsem z nějakého cvičení odcházel “zraněný”. Jednoduše ukázat moji zranitelnost a užít si péči.
Na jaké psychoterapie se tedy zaměřuješ? Jaká byla tvá cesta?
Moje práce začínala s drogově závislými, poté s jejich rodiči. Tak jsem se dostal k rodinné terapii. Od té doby nejvíc pracuji s rodinami nebo páry. Můj hlavní velký výcvik byl u Chvály a Trapkové v Liberci, což je dle mě nejlepší škola rodinné terapie v Čechách. Zabývají se i psychosomatickými záležitostmi a je to velký pětiletý výcvik. Individuální terapie vedu pouze, pokud se týkají vztahových problémů. Také mám výcvik z dramaterapie a ta mě tenkrát přivedla k improvizaci. Techniky z dramaterapie ve své praxi také vypoužívám. Jeden z výcviků, které také mám, je DDP psychoterapie - Dyadic Developmental Psychotherapy, která slouží k budování vztahu. Primárně byla vymyšlena pro práci s dětmi v náhradním rodičovství. A ta se velmi orientuje na teorii attachmentu - tedy citovou vazbu.
Proč zrovna párová terapie?
Asi je to tím, že jako první výcvik jsem prošel rodinné konstelace a mě velmi začalo bavit sledované rodinné vztahy. Myslím si, že to, jak se máme v našich vztazích, je úplně to primární, o čem referujeme jako první, když se nás někdo zeptá, jak se máme. Říkáme, jak se máme ve vztazích.
Když jsem začínal, žádný výcvik v párové terapii nebyl. Ale rodinná terapie se samozřejmě týká hlavně vztahu rodičů. Říká se, že děti se nemohou mít líp, než jak se mají jejich rodiče. Rodinný terapeut Ladislav Chvála dříve působil jako porodník a sexuolog a má pro vztah dobrou metaforu. Rodina je taková sociální děloha, do které se narodí dítě. Postupně se v ní připravuje na sociální porod do světa, aby z rodiny odešel. Období puberty, kdy vznikají rozepře a konflikty, přirovnává k porodním bolestem, které jsou v pořádku, protože předznamenávají porod - tedy odchod dítěte do světa. A to, co to dítě v děloze vyživuje, je placenta - kterou představuje ten rodičovský vztah. Přesně toto se mi potvrzuje i v praxi. Při rodinné terapii dítě často odráží problém rodičů a jejich vztahu. Je to nevědomý proces, kdy se snaží udržet rodiče spolu nebo v nich vzbudit zájem o sebe. Stává se mi, že rodiče začnou prvně pracovat na sobě a výsledek je, že dítě přestane produkovat symptomy, kvůli kterým terapii vyhledali.
Z toho vyplývá, jak je důležité, aby rodiče o svůj vztah pečovali. S Filipem Kardou máte projekt Jak žít spolu, které nabízí workshopy pro páry. To může být cesta, jak pečovat o vztah.
Je to tak, Jak žít spolu bych právě doporučil i rodičům. Máme kolem sebe velkou kulturu důležitosti dítěte. Ale tak to nefunguje. Rodiče jsou ti důležitější. Pro příklad: když se stane nedej bože něco dítěti, je to tragédie, ale rodinu jako celek to neohrozí. Když se stane něco rodičům, tak to má velký dopad na to dítě, které je bezbranné. Jednoduše když rodiče pečují o svůj partnerský vztah, pečují tím i o své dítě.
Krásně řečeno. Při workshopech využíváte techniky aplikované improvizace. V čem vnímáš jejich přínos?
Obecně si myslím, že cokoliv, co zapojuje tělo, emoce a je něco jiného, než jen povídání, je velmi užitečné. Zažívat konkrétní fyzickou zkušenost. Kdykoliv s páry při terapii využívám neverbální techniky, většinou u nich zaznamenám velký posun. Těžké je použít neverbální techniky na páry, kteří už ztratili ve vztahu pocit bezpečí a zmizela blízkost. Poté už k sobě často nejsou upřímní a slova mohou být jen obranou, aby neukázali, co je doopravdy uvnitř. Proto je výhodnější pracovat s neverbálními technikami v okamžiku, kdy je v tom páru sice nějaký problém, ale také je tam láska a bezpečí.
Pokud se tedy ptám, pro jaké páry jsou kurzy Jak žít spolu vhodné, tak toto je podmínka?
Ano, pokud trvá láska, blízkost, pocit bezpečí, ale ve vztahu jsou nějaké rozepře, přetrvávající nedorozumění, tak tyto kurzy s neverbálními technikami mohou být úžasný způsob, jak to vyladit. Viděl jsem páry hned po těchto workshopech a musím říct, že ten víkend jim umožnil změnu, ke které by jinak docházelo třeba v řádů měsíců. Pokud by ale ve vztahu chyběl pocit bezpečí u jednoho z partnerů, je vhodnější zvolit párovou terapii.
Říkal si, že pracuješ s teorií attachmentu. Proč sis vybral právě attachment? Můžeš pro představu čtenářů vysvětlit, o co se jedná?
Jeden z výcviků, které mám, je DDP psychoterapie - Dyadic Developmental Psychotherapy sloužící k budování vztahu. Primárně byla vymyšlena pro práci s dětmi v náhradním rodičovství. A ta se velmi orientuje na teorii attachmentu - tedy citovou vazbu. Attachment, česky citová vazba, vzniká podle toho, jak o nás v dětství rodiče pečovali, a nejčastěji se přenáší z matky na dítě. Jeden z typu attachmentu je typ jistý, který se považuje za ideál. Takový typ vytváří zdravé vztahy a má ho menší polovina lidstva. Pak jsou dva způsoby nejistého organizovaného attachmentu. Jedná se o úzkostnou nebo odtažitou vazbu. Každý z nich má jinou potřebu blízkosti a cítí ohrožení v jiných situacích. U odtažitého typu blikají kontrolky, pokud cítí ohrožující blízkost - má proto tendenci se vzdálit a potřebuje cítit svobodu. Úzkostný typ má strach, že bude opuštěn a zůstane sám. Pro něj je naopak ohrožující vzdálenost partnerů. Vzájemně si tyto partneři mohou spouštět své úzkosti a strachy. Attachment se dá během života nahradit jiným, 30 % lidí svůj attachment za život změní a také se nám proměňuje na základě toho, jaký attachment má náš partner.
Pak je tu poslední typ - nejistý a dezorganizovaný attachment - což je vážně narušené citové pouto, které se projevuje střídáním úzkostného i vyhýbavého módu, které neumožňuje vytvářet zdravé vztahy s ostatními. Často vzniká u dětí, které byly například týrané a proto se ocitly v náhradní rodinné péči. Velmi obdivuji na poli psychoterapie práci přechodných náhradních rodičů, kteří si vezmou dítě s dezorganizovaným attachmentem a jsou schopné u takových dětí velmi náročnou několikaletou prací - projevy lásky, objetí, přijetí a zdravého přístupu k dítěti - proměnit attachment na zdravější formu.
A proč se mu věnuji? Attachment je pro mě úžasná optika, jakou se dá dívat na vztahy a na lidi kolem sebe. Pokud znám tyto teorie, víc rozumím tomu, co se lidem kolem mě děje, ale i proč se to děje. Svět je díky tomu srozumitelnější.
Jak to udělat, abych svůj attachment změnila? Pokud předpokládám, že jsem například určitý nejistý typ a ráda bych se stala jistým typem?
Na základě potřeby blízkosti či svobody, tedy podle úzkostné nebo odtažité vazby, vznikají nějaké nefunkční vzorce, do kterých poté pár neustále padá. Hádky se pořád opakují, vypadají podobně, ať už je obsahem cokoliv. Důležité je si uvědomit, že když víme, jak na to, můžeme tyto vzorce měnit. Klíčová je u toho jedna podmínka. A to je opět pocit bezpečí. Potřebujeme být schopni sociálně vyjednávat. Toto jednání ale máme k dispozici, jen když se cítíme v bezpečí. Pokud nám v mozku amygdala vyhlásí poplach, už můžeme jen zamrznout, utéct nebo zaútočit. Proto potřebujeme konflikty řešit, dokud jsme v klidu a v bezpečí.
Jak toho pocitu bezpečí docílit?
Je to těžké, ale je potřeba chytit to včas, předtím, než se rozzlobíme a spadneme opět do stejného vzorce. Příklad, když pár řeší problém: ,,Počkej, počkej, já se teď cítím pod velkým tlakem. Kdybych se zachoval stejně pitomě, jako předtím, tak teď třísknu dveřmi a odejdu, ale já to nechci udělat. Už máme vyzkoušeno, kam to vede. Potřebuji se teď proběhnout, být chvíli sám, ale vrátím se a slibuju, že si o tom budeme dál povídat.“ To je příklad pro odtažitý attachment. Pro úzkostný typ: ,,Já teď potřebuji, abys tu byl chvíli pro mě. Držel mě za ruku. Necítím se dobře. Jinak začnu zase brečet a domáhat se pozornosti a víš, jak to dopadlo minule. Pojďme to udělat jinak.“ Prostě se zastavit dřív, než se zapne podvědomá reakce, a hledat způsoby, jak to udělat nově.
V rámci projektu Jak žít spolu s tím pracujete také?
Ano, v první řadě udržujeme bezpečný prostor. Právě proto, aby lidé chtěli a mohli sociálně vyjednávat. Mimo jiné si hrajeme pomocí cvičení s tím, jak by to fungovalo, kdyby to bylo jinak. Lidé přinášejí své zkušenosti a vzorce a v rámci hry a cvičení mohou prozkoumat, jak by to vypadalo, kdyby se situace, která se stále opakuje, odvíjela jiným způsobem. Přichází poznání, že partner může následně reagovat také nově. Účastníci mají možnost si to vyzkoušet nanečisto v bezpečném prostředí, a zároveň zažívají tu cennou fyzickou zkušenost, nejen verbální. Další přínos je, že si mohu díky skupině uvědomit, že v tom nejsou sami. Tím, čím se s partnerem zabývají, řeší i spousta lidí kolem. Mohou vidět, že se na tom dá pracovat a měnit to.
Prozradíš další techniky, se kterými na workshopech Jak žít spolu pracujete?
Například jim během jejich rozhovoru a sdílení pomáháme porozumět tomu druhému tak, že překládáme toho klienta a hledáme za slovy, co chtěl vlastně říct a učíme je to říct jinak, aby je ten druhý bych schopen slyšet. Také pracujeme s představou “ideálního” vztahově jistého partnera, který má vše zmáknutý. Často nám totiž v životě chybí pozitivní vzory zdravého funkčního vztahu/partnera a kolikrát jsme je neměli ani v rodině. Proto si takového partnera vymodelujeme a pak se během cvičení ptáme: Jak by se zachoval v téhle situaci on? Jak by to udělal? Abychom zjistili a vyzkoušeli si, jak jednat lépe.
Co dělat ve vztahu, kdy jednoho z partnerů něco trápí, něco řeší, ale ten druhý to jako problém nevnímá? Nechce například navštívit párovou terapii.
Podle mě je důležité hledat společnou cestu. Poprosit partnera, aniž bychom ho obviňovali, že nám v tom takhle není dobře a zda by kvůli nám mohl jít také. Poprosit ho o pomoc. O pomoc pro sebe, pro náš vztah.
Zároveň je to nějaká zpráva o tom partnerovi. Je zvláštní, pokud mu je jedno, jak se ten druhý ve vztahu cítí. Samozřejmě může to řešit na psychoterapii sám, ale vždy je výhodnější, pracovat na tom společně. Zažil jsem mnohokrát, že pokud oba docházeli na individuální terapii, ale neřešili vztahový problém společně, bylo to kontraproduktivní. Naopak se stávali více samostatní a nezávislí a to může páchat velké škody. Podle mě je naprostý mýtus být úplně nezávislý. Vztahy obsahují zdravou závislost a je to dokonce biologicky potvrzené. Když se lidé mají rádi a potkají se v jedné místnosti, automaticky se jim sníží krevní tlak, když jsou ve sporu, tak se zvyšuje. Jsme vzájemně propojení a na sobě závislí.
Yakeene, co tě baví, jaké jsou tvé zájmy?
Mám štěstí, že mně baví moje profese, a jak už jsem říkal, moc rád cestuju, nejraději mám dlouhé dobrodružné cesty. Naposledy jsme s mojí ženou byli loni v létě 4 měsíce terénním autem v Himalájích. Celkem 27 tisíc kilometrů. Dříve jsem jezdil často i stopem a moje nejdelší cesta byla kolem světa. 2,5 roku jen s batohem na zádech. bylo to okolo roku 2002. Svět se mi zdál mnohem víc v pořádku a bezpečný než je teď. Například Sýrii jsem tenkrát projel úplně v pohodě. Mám moc rád Indii. Tam se vracíme téměř každý rok na Vánoce, a jsou oblasti v Himalájích, které znám lépe než české hory.
Také rád píšu. Například blog o svých cestách. Vyprávění z některých cest vyšlo i jako audiokniha a je volně ke stažení. Občas také vedu přednášky o cestování nebo lektoruji tvůrčí psaní. V několika knihách vyšly mé povídky a napsal jsem dvě knihy pro děti v náhradní rodinné péči. Jedna už vyšla a druhá se chystá. Jsou to pohádky. Tyto děti potřebují jiné pohádky, protože vyrůstají ve velmi specifickém prostředí. Fascinuje mě toto prostředí možná i proto, že moji prarodiče vyrostli také v náhradní rodinné péči. Knihy jsem testoval i na dětech z biologických rodin a jsou i pro ně přínosné, protože jim to poodhalí svět, který mohou prožívat třeba jejich spolužáci nebo kamarádi.
autorka: Michaela Svobodová
Více o autorce
Michaela je koordinátorka našeho Impro centra. Zajišťuje jeho chod a péči a pronájmy, včetně těch pro širokou veřejnost. Hledáte-li pronájem, obraťte se na ni.
Přes 10 let se věnuje józe. Ráda překračuje své fyzické limity, dříve i v párové akrobacii a akrobatické józe, kterou také učila. Největší její vášní je párový tanec, kterému se věnovala od dětství závodně. Miluje především kubánské a angolské tance a nejvíce si užívá souznění s hudbou a neverbální dialog s tanečním partnerem.
Baví ji práce s textem a psaní. Při studiu sociologie se ráda nořila do hloubky sociologických témat. Má zkušenosti s tvorbou rozhovorů pro různé projekty a i ve Škole improvizace s radostí dává prostor studentům, aby prostřednictvím rozhovorů mohli zazářit.
