Model efektivity skupiny podle Rogera Schwarze definuje tři klíčová kritéria, podle kterých lze posuzovat kvalitu skupinové práce: výkon (výsledek odpovídající potřebám zákazníků či zadavatelů), proces (způsob spolupráce, který skupinu posiluje) a osobní růst (naplňování individuálních potřeb členů). Tento model rozlišuje tři dimenze, které na efektivitu působí – strukturu skupiny (např. role, normy, cíle), skupinové procesy (např. rozhodování, řešení konfliktů) a organizační kontext (např. kultura, podpora, zdroje). Facilitátor pomocí tohoto rámce dokáže analyzovat, kde skupině „tuhne krev“, a cíleně zasahovat, aniž by přebíral odpovědnost za výsledek.
V porovnání s jinými modely, jako je např. Tuckmanův model vývoje týmu (formování–bouření–normování–výkon), klade Schwarzův model větší důraz na systémové vztahy a konkrétní prvky, které lze ovlivnit. Inspirací mu byl také Hackmanův přístup, který zdůrazňuje důležitost dobře definovaných úkolů, podpůrného prostředí a autonomního fungování týmu. Peter Senge pak rozšiřuje perspektivu skrze systémové myšlení a schopnost týmu reflektovat své mentální modely. Schwarzův model je specifický tím, že propojuje analytický rámec s facilitační praxí – slouží nejen k diagnostice, ale i jako praktická mapa pro změnu skupinové dynamiky.
Zdroje
• Schwarz, R. (2002). The Skilled Facilitator: A Comprehensive Resource for Consultants, Facilitators, Managers, Trainers, and Coaches. San Francisco: Jossey-Bass.
• Hackman, J. R. (2002). Leading Teams: Setting the Stage for Great Performances. Harvard Business School Press.
• Senge, P. M. (1990). The Fifth Discipline: The Art and Practice of the Learning Organization. Doubleday.
• Tuckman, B. W. (1965). Developmental sequence in small groups. Psychological Bulletin, 63(6), 384–399.
