Definice aplikované improvizace

Historie aplikované improvizace je úzce spjata s vývojem divadelní improvizace, zkušenostního učení a terapie. Níže uvádím milníky, které považuji, že měli významný dopad na vývoj této disciplíny. Viola Spolin a improvizační divadlo (1930–1960) Viola Spolin je často označována za matku improvizace v USA. Vyvinula a sepsala řadu her a technik, které měly pomoci hercům rozvíjet spontánní a přirozené herecké dovednosti. Její kniha Improvisation for the Theater (1963) je považována za zásadní dílo pro improvizační trénink. Spolinovy techniky byly původně určeny pro divadelní herce, ale postupně se začaly uplatňovat i v dalších kontextech, především ve vzdělávání. Second City (prosinec 1959) V prosinci 1959 vzniklo v Chicagu divadlo Second City, které spoluzaložili Bernie Sahlins, Howard Alk a Spolinův syn Paul Sills. Toto malé kabaretní divadlo nejen definovalo moderní divadelní improvizaci, ale také ji přivedlo do mainstreamu a komedie. Second City se stalo líhní mnoha významných komiků a improvizátorů a vytvořilo základ pro aplikaci improvizačních technik v dalších oblastech. Keith Johnstone a dynamika statusu Keith Johnstone, britský divadelní režisér a pedagog, se stal významnou postavou v oblasti improvizace mimojiné díky své práci se statusem. Johnstone zkoumal dynamiku mezi vysokým a nízkým statusem a ukázal, jak tato sociální interakce ovlivňuje herecký projev i každodenní život. Jeho techniky pro práci se statusem nejen obohatily divadelní improvizaci, ale také rozšířily její využití v oblastech komunikace, spolupráce a vedení týmů. Psychodrama Jacoba Levy Morena Jacob Levy Moreno, zakladatel psychodramatu, zavedl improvizaci jako nástroj pro terapeutické účely. Psychodrama, které využívá improvizaci k prozkoumávání vnitřního světa člověka, ukázalo, že improvizační techniky mají hluboký potenciál pro emocionální a osobnostní rozvoj. Tento přístup položil základy pro další rozvoj improvizace v oblasti terapie. Paul Jackson a Applied Improvisation Network (AIN) Paul Jackson, významná postava v moderním vývoji aplikované improvizace, je spoluzakladatelem Applied Improvisation Network (AIN). Tato globální komunita se zaměřuje na využívání improvizačních technik v oblastech jako obchod, vzdělávání a osobní rozvoj. Jackson se svými kolegy přispěl k rozšíření improvizace mimo divadelní rámec, přičemž ukázal, jak může improvizace pomoci řešit složité problémy v různých profesních a životních situacích. Součástí komunity AIN je také my Škola improvizace. V roce 2024 jsme pro ni hrdě uspořádali celosvětovou konferenci. Vývoj aplikované improvizace je výsledkem přínosu mnoha významných osobností, které formovaly tuto metodu. Vedle již zmíněných průkopníků zmíním Anne Bogart a Tinu Landau, které svým konceptem Úhly pohledu (Viewpoints) rozšířily možnosti improvizace v pohybu a prostoru. Jejich přístup zdůrazňuje fyzické a prostorové vnímání, což otevírá nové možnosti interakce a spolupráce v rámci improvizačního procesu. Augusto Boal, se svou metodou Divadla utlačovaných, využil improvizaci jako nástroj pro sociální změnu a osobní emancipaci, čímž ukázal, že improvizace může mít i významný politický a společenský přesah. Nelze opomenout ani další klíčové postavy, jako je například Del Close, který vytvořil formu dlouhé improvizace zvanou Harold, jež se stala základem pro moderní improvizační formáty. Díky těmto i dalším inovativním myslitelům se aplikovaná improvizace rozšířila do mnoha oblastí a nadále zůstává dynamickou a rozvíjející se disciplínou, která inspiruje k tvořivosti, spolupráci a adaptabilitě v různých kontextech.

Považujeme za důležité zmínit klíčové rozdíly, které vnímáme mezi divadelní a aplikovanou improvizací. Setkáváme se s častým dotazem na toto téma, zejména u lidí, kterým se při zmínce o improvizaci asociují komediální improvizační žánry, divadelní sporty nebo technika pro získávání uměleckého tvaru. Prvním rozdílem je primární účel. Zatímco divadelní improvizace je zaměřená na tvorbu uměleckého díla nebo zábavu pro publikum, aplikovaná improvizace se soustředí na osobní nebo profesní rozvoj účastníků. Nejde o umělecký výkon, ale o rozvoj dovedností. Další rozdíl vnímáme v kontextu a prostředí. Divadelní improvizace se odehrává na jevišti, často s jasnou hranicí mezi hercem a publikem. Naopak aplikovaná improvizace probíhá v různých prostředích – od škol a firem po terapeutická setkání – a její zaměření není na diváka, ale na samotné účastníky, kteří jsou aktivními tvůrci svého učení. Rozdílné jsou také cílové skupiny. Divadelní improvizace je často doménou profesionálních nebo amatérských herců, zatímco aplikovaná improvizace je určena pro široké spektrum lidí – od studentů po manažery. Nevyžaduje herecké zázemí, ale spíše otevřenost k novým zkušenostem a ochotu pracovat na osobních nebo pracovních dovednostech. Zásadní rozdíl se objevuje i ve struktuře a pravidlech. Divadelní improvizace využívá různé formáty. Aplikovaná improvizace je flexibilnější a přizpůsobuje se potřebám účastníků. Není vázána na určitý formát, ale klade důraz na proces a interakci, nikoli na konečný výsledek. Roli facilitátora lze také vnímat odlišně. Zatímco divadelní lektor se zaměřuje na zdokonalování hereckých technik a uměleckého projevu, facilitátor aplikované improvizace působí jako průvodce, který podporuje účastníky ve zlepšování praktických dovedností a vytváří prostor pro osobní růst a rozvoj. Jaký další důležitý rozdíl mezi přístupy napadá tebe čtenáři?