Oslavováním neúspěchu oslavujeme proces riskování a případné dosahování zajímavých výsledků a objevů. Pokud se člověk za své chyby stydí a cítí se trapně, bude mít větší tendenci držet se již naučeného, méně riskovat, méně se učit ze svých chyb.
Přestože to na první pohled vypadá jako jednoduchý koncept, přepsat tento naučený vzorec chování je na dlouhý běh. Ve škole nebo v práci jsme často za chyby trestáni špatnou známkou či stigmatizovaní okolím.
Když uděláme chybu, naše tělo reaguje automaticky. Mozek může vyhodnocovat chybu jako hrozbu a aktivuje stresové hormony, jako je kortizol a adrenalin. Tyto chemické reakce zrychlují náš tep, zvyšují napětí svalů a vyvolávají pocit úzkosti nebo studu. Tento přirozený biologický mechanismus nás má ochránit před opakováním chyb a připravit nás na lepší zvládnutí situace v budoucnu. Změnit negativní reakci na chybu vyžaduje trénink a trpělivost. Když se však podaří, získáváme jako jedinci klíč k růstu.
Stephen Nachmanovitch přirovnává chybu k zrnku písku, které vklouzne do ústřice: „Ústřice ho zacyklí a vylučuje stále více hustého, hladkého slizu... až se z něj stane perla“ (Nachmanovitch, 1990, s. 88). Stejně jako ústřice, i my máme schopnost přetvářet chyby a nepříjemné situace ve zdroj nových příležitostí. Chyby nás nemusí brzdit, pokud se je naučíme vnímat jako podněty k transformaci a růstu.
NACHMANOVITCH, Stephen. Free Play: Improvisation in life and art. Los Angels: JEREMY P. TARCHER, 1990.