Marketingový mix 7P

Fishbone diagram, často známý jako Ishikawův diagram nebo diagram příčin a následků, je nástroj, který nám pomáhá porozumět, proč věci nefungují tak, jak by měly. Jako lídři se potýkáme s problémy, které nejsou na první pohled jasné. Tento diagram nám umožňuje pojmenovat příčiny do detailů a navrhnout změnu. Co je Fishbone diagram? Představte si kostru ryby. Na „páteři“ je hlavní problém, který se snažíme vyřešit, a jednotlivá „žebra“ představují možné příčiny rozdělené do různých kategorií. Pomáhá nám to uspořádat myšlenky a vidět problém v širších souvislostech. Používáme ho třeba , když: • Čelíme složitému problému, jehož příčiny nejsou hned zřejmé. • Potřebujeme vtáhnout do hledání řešení celý tým. • Chceme pochopit, na které oblasti se zaměřit, aby naše řešení mělo co největší dopad. Jak s Fishbone diagramem pracujeme 1. Definujeme problém: Jasně si pojmenujeme, co chceme řešit. Například: „Proč se nám nedaří dodržovat termíny projektů?“ 2. Určíme hlavní kategorie příčin: Nejčastěji pracujeme s kategoriemi jako: Lidé: Nedostatečná kvalifikace, nedorozumění v komunikaci. Procesy: Neefektivní nebo složité pracovní postupy. Zdroje: Nedostatek času, financí nebo vybavení. Prostředí: Kultura firmy, fyzické pracovní podmínky. 1. Brainstormujeme: Společně s týmem hledáme příčiny a zařazujeme je do jednotlivých kategorií. Každý přispěje svým pohledem, což nám pomáhá odhalit všechny možné souvislosti. 2. Hledáme kořenovou příčinu: Když máme hotový diagram, začneme analyzovat jednotlivé příčiny. Snažíme se najít tu hlavní, která stojí za celým problémem. Tím se vyhneme tomu, že budeme řešit jen povrchové symptomy. 3. Naplánujeme akci: Jakmile známe hlavní příčinu, vytvoříme plán konkrétních kroků, jak ji vyřešit. Příklad z praxe Když jsme vedli projekt na zlepšení kvality zákaznického servisu, čelili opakovaným stížnostem na rychlost odpovědí. Fishbone diagram pomohl rozdělit problém na příčiny spojené s: • Nedostatkem školení zaměstnanců. • Nejasnými procesy eskalace. • Zastaralými technologiemi. Díky tomu jsme mohli rychle prioritizovat kroky, jako bylo přeškolení týmu, zavedení CRM systému a vytvoření jasné eskalační matice. Proč nám Fishbone diagram funguje Tento nástroj nás učí přemýšlet strukturovaně, ale zároveň nás baví, protože zapojuje celý tým. Když hledáme příčiny společně, každý přináší svůj pohled, to nám otevírá nové možnosti, na které bychom sami nepřišli. A hlavně, místo toho, abychom ztráceli čas řešením povrchových problémů, zaměřujeme se na to, co je skutečně důležité. A to je přesně to, co nás posouvá dál – jako tým i jako lídry. Literatura “Introduction to Quality Control” Kniha od Kaoru Ishikawa poskytuje základní informace o řízení kvality a detailně popisuje využití diagramu příčin a následků.

Vypravěč je zásadní prvek každého vyprávění, protože rozhoduje, co čtenář uvidí, jak události interpretuje a které aspekty si má spojit s danými postavami. Tím, že si uvědomíte odlišnost vypravěče od autora, získáváme tvůrčí svobodu: můžeme psát o věcech, které nejsou nutně našimi osobními názory, a přesto nabídnout posluchači nebo čtenáři krásný zážitek. Typologie vypravěčů – základní orientace Znalost základních typů vypravěčů nám pomáhá vědomě volit, jaké informace poskytneme čtenáři a s jakým odstupem. Rozdíl mezi vypravěčem v ich-formě nebo er-formě, mezi tím, zda vypravěč stojí mimo děj, nebo ho sám prožívá, případně jakou má spolehlivost, výrazně ovlivňuje vyznění textu. Podle gramatické osoby • Ich-forma (1. osoba) – subjektivní pohled, větší emoční blízkost. • Er-forma (3. osoba) – větší odstup, širší perspektiva. Podle narativní roviny • Extradiegetický – „vševědoucí“ pohled zvenčí. • Intradiegetický – vypravěč je přímo postavou příběhu. Podle vztahu k příběhu • Heterodiegetický - pojem vychází z řeckého „hetero–“, což znamená „jiný“ nebo „odlišný“, a „diegetický“ odkazuje k „vyprávění“ (z řeckého diégésis). Heterodiegetický vypravěč tedy stojí mimo vyprávěný svět. Není součástí příběhu, a proto na něj pohlíží zvenčí. Přináší to přehled a nadhled, ale zároveň nenese přímé emoce nebo osobní zaujetí tak, jako by se přímo účastnil děje. • Homodiegetický - základem je řecké „homo–“, tedy „stejný“. „Diegetický“ opět odkazuje k „vyprávění“. Homodiegetický vypravěč je součástí příběhu; žije ve stejném světě, který popisuje. Může být hlavním hrdinou, vedlejší postavou nebo třeba jen svědkem událostí, o nichž vypráví. Tento vypravěčský postup dodává příběhu osobnější rovinu, protože čtenáři zprostředkovává pohled „zevnitř“, s emocemi a subjektivními vjemy postavy. Podle spolehlivosti • Spolehlivý • Nespolehlivý Konkrétní typy vypravěče Pojmy jako autorský, personální či přímý vypravěč nám umožňují přesněji definovat úhel pohledu, z něhož se náš příběh vypráví. Každý typ vytváří jinou dynamiku mezi hlavními hrdiny, čtenářem a samotným dějem. Volba zvoleného typu navíc usnadňuje práci s vnitřními monology a komentáři, které obohacují celkovou narativní strukturu. Autorský vypravěč • Vševědoucí, zná motivace všech postav a sleduje děj z více úhlů. • Jeho promluva je jasně odlišena od řeči postav. Personální vypravěč • Omezen na perspektivu jedné či několika postav. • Pracuje s vnitřním monologem, polopřímou řečí. Přímý vypravěč • Sám figuruje v příběhu, ale nevidí se z vnějšího pohledu. • „Já vyprávějící“ a „já prožívající“ se mohou lišit časovým odstupem. Vypravěč „oko kamery“ • Zachycuje hlavně vnější projevy a dialogy, neodkrývá myšlenky. • Přesto si vybírá, co ukáže, čímž není zcela neutrální. Výběr informací z pohledu vypravěče Promýšlíme si, co prozradíme a co zatajíme. Tento výběr určuje napětí, humor či překvapení. Nespolehlivý vypravěč dokáže čtenáře klamat a nutí ho aktivně hledat pravdu. Humor a vypravěč Humor často pramení z kontrastu mezi tím, co víme díky vypravěči, a co zůstává skryté. Prostudujme například: • Linda Hutcheon: Irony’s Edge • Wayne C. Booth: A Rhetoric of Irony • John Vorhaus: The Comic Toolbox Tyto zdroje nabízejí různé přístupy k ironii a komickým situacím. Můžeme je využít k rozvinutí humorného efektu v příběhu. Praktické tipy pro využití vypravěče v storytellingu Nejdříve si ujasňujeme, jakou náladu má náš příběh zanechat a jaký odstup chceme mít od hlavních postav. Následně volíme vhodnou gramatickou osobu a promýšlíme časové roviny, protože retrospektivní nebo střídavé vyprávění ( střídání „minulého“ a „současného“ já) může přidat našemu příběhu na dramatičnosti. Kombinací perspektiv či více vypravěčských hlasů docílíme většího napětí. Vypravěč ovlivňuje, co a jak čtenář vnímá, a je klíčovým nástrojem k vytváření různých emočních účinků. Jeho volba určuje míru blízkosti k hrdinům, způsob odhalování motivů a potenciál pro humor. Vyplatí se tedy promyšleně rozhodnout, který vypravěč nejlépe poslouží vašemu příběhu.