Jak jsem si začala znovu hrát.

Reportáž z tříměsíčního kurzu improvizace (v době před a mezi Covidem)

Nejen velkým firmám začíná docházet, že k tomu, aby uspěly, potřebují živé a tvořivé lidi, kteří dokáží přijít s novými myšlenkami a umí spolupracovat. Ty, kteří se neleknou velké vlny, ale prostě se po ní sklouznou a ještě využijí její síly. Jenže tohle není něco, co by nás někdo učil ve škole nebo doma.

Moje oblíbená filosofka Anna Hogenová říká, že dnešní člověk miluje jistoty. A neposlouchá, co nese vítr. Také jsem dřív neposlouchala, co nese vítr. Ale vymýšlela jsem dopředu, co se stane, když udělám tohle nebo tamto. Co řeknu. Neřeknu. Moderně se tomu říká: život v hlavě.

Improvizace je jedna z cest, která odbourává strach z vln, strach ze života a dostává lidi ven „z hlavy“. Učí surfovat. A když už jednou naskočíte, pochopíte, že to je mnohem větší sranda, než sedět na břehu a vypočítávat směr větru a výšku vln. Že dokážete věci, které jste si vůbec nedovedli představit, že umíte.

Ale není to vždycky jenom sranda. Improvizace může být docela silná životní lekce. Potkáte se tu se svým strachem tváří v tvář, abyste pochopili, že mu nemusíte dát moc, aby vás zastavil. Uvidíte svoje zraněné vnitřní dítě, které možná někdo ve škole „sundal“ tak, že se bálo projevit. Uvědomíte si, že to, jak vnímáte sami sebe, vůbec nemusí být totožné s tím, jak vás vnímají ostatní. A že když vás v týmu štve nějaká Maruška, můžete dát krk na to, že máte s Maruškou společného víc, než byste si přáli.

Tři měsíce dobrodružství?

Na první hodinu jsem přišla trochu pozdě. Když sestupuji do sálu Prostoru 8, musím se vnitřně smát, protože je mi jasné, že vždycky, když mám z něčeho strach, podvědomě to sabotuju. Všichni už stojí v kruhu. Dvanáct lidí. To dáš...Okamžitě si uvědomuji, že mám ruce v kapsách s pocitem, že mě už přece nemůže nic překvapit. „Vítejte ve škole improvizace. Čekají vás tři měsíce velkého dobrodužství.“

Představa, že budu za tři měsíce stát před plným publikem na představení, které nemá scénář, dané herce, se mi zdá být nereálná. Ale mám ráda zkoumání svých hranic a vlastně mě baví vystupovat z komfortní zóny, hecuju se na začátku.

Začínáme s docela banálním cvičením. Chodíme po místnosti a máme se potkávat pohledem s druhými a uvědomovat si, co se nám na nich líbí. Pak si někoho vybrat a složit mu poklonu. Můžeme k dané věci rozvinout i nějaký příběh. Nevadí mi přijímat ani skládat poklony, ale rozvíjet s někým delší rozhovor se mi nechce, je to na mě moc rychlé. Ale je fajn si uvědomit, co se stane se skupinou, kde všichni hledají to dobré a mají chuť být na přátelské vlně.

Chybička se vloudila

Po prvním kruhu, kde se učíme svá jména, začíná první společná hra. Lektorka vždy řekne číslo a k němu patří jeden pohyb. Na začátku je to lehké, ale jak pohybů přibývá a mění se směr hry, začínáme dělat chyby. Spoustu. Uvědomuju si, že beru dost vážně, když udělám chybu já nebo někdo jiný. Lektoři nás uklidňují, že to je normální. Máme panickou hrůzu z chyb. Aby ne, chyba byla vždycky průšvih, pětka, neblahé znamení toho, že by s námi něco nemuselo být v pořádku.

Cvičení, která nás mají naučit pracovat s chybou, je několik. Zbavit se strachu z ní, je v improvizaci klíčové. Postupně během semestru pochopím, že v zásadě nic není chyba a je obrovsky osvobozující, přestat se brát tak vážně a prostě si jenom hrát. Ale nejde to hned. Je jasné, že pokud žijeme v tomhle programu celý život, nesmaže se za pár lekcí. Co je ovšem velká úleva, že v tom člověk není sám. A v dalších hodinách mi dojde, že vážně potřebuju riskovat a být mimo komfortní zónu, protože...to je prostě mnohem lepší.

Vypni tu hlavu

Na další lekci hrajeme hru se jmény, rychlá vyřazovačka, při které má odpadlík nějak originálně odejít ze hry. Nemám ze školy ráda tyhle hry. Navíc se okamžitě přistihnu, že vymýšlím, jak nejlépe odejít. Trochu se nutím, ale pak to začne být docela zábava a najednou zjišťuju, že jsem mezi posledními hráči a bojuju o život. Moje hlava vypnula.

Při dalším cvičení se nám ukazuje, jak obrovského vnitřního policajta v sobě člověk má. Hra na asociace nám dává prostor prozkoumat vlastní vnitřní svět a uvědomit si svoji roli ve skupině. Je to jednoduché, někdo před vámi řekne slovo a vy volně bez dlouhého přemýšlení řeknete svou asociaci. Nejdřív mám strach, že řeknu něco fakt sprostýho, co se nebude hodit. A všímám si, že někdy mám tendence nevědomě tvořit příběh, na což mě lektorka upozorní. Čím víc kol běží, je mi to víc a víc jedno, což je patrné i na slovech. Při jedné asociaci jsem fakt překvapená, co ze mě vypadne. Ale uvědomuju si, že pokud jsou všichni uvolnění a nekontrolují se, je to mnohem tvořivější a zábavnější.

Další hra mi přijde jako geniální způsob, jak odhodit zbytky pocitu vlastní veledůležitosti. Chodíme po místnosti, ukazujeme v rychlém sledu na předměty a dáváme jim nahlas nesmyslná jména, žárovkovač, a tak dále. Ukazuje nám to, jak náš mozek tvoří struktury, ve kterých se pak zaběhle pohybujeme a různě předpokládáme. Tady z této krabičky vystupujeme a mysl se otevírá: všechno může být jinak. Napadá mě přitom, jak iluzorní je vlastně pocit kontroly, který mám tendence si pěstovat.

Tělo na tělo

Tělo je v improvizaci klíčový nástroj. Jde především o to následovat vnitřní impuls, bez přemýšlení a tvořit hru. K tomu, aby bylo co následovat, musíte impuls umět přečíst. Takže řada cvičení a lekcí je zaměřená právě na práci s tělem a jeho zcitlivování. Tancujeme sami nebo ve dvojicích, napodobujeme jeden druhého. Zrakem a celým tělem pronásledujeme dlaň svého parťáka. Přitom si člověk uvědomí, že aby ho ten druhý mohl následovat, nesmí dělat příliš rychlé a trhané pohyby, protože jinak se ten druhý „vyseká“. Zkrátka, že spolupráce vyžaduje respekt, tady zažijete na vlastní kůži. A to nejen k tomu druhému, ale i sami k sobě. A pokud vás někdo má následovat, máte zodpovědnost, protože partner vám dává naprostou důvěru.

K probuzení těla sloužila i hra na šelmu, která se pohybuje v různých stupních bdělosti. Ano, lovíme v místnosti. Skáčeme a křičíme. Ne jeden na druhého, ale na fiktivní jiné zvíře. Tento stav bdělosti pak po nás lektoři chtějí během improvizačních her, a to v různých stupních. Čtyřka je ten nejvyšší, ve kterém jste schopni „zabít“ jiné zvíře.

S tělem souvisí i uvědomování si svých emocí. Umět je rozeznat a prožít, je v improvizaci důležité. A samozřejmě, nejen v ní. Takže „zahrát“ tělem všechno, od vzteku a smutku po velkou radost, je skvělá příležitost. Můžete možná poprvé v životě rozpoznat jednotlivé emoce ve vašem těle, jak se projevují a kde je cítíte. Co se vám děje s tělem, když máte opravdu strach.

Yes, man...

Spolupráci cvičíme i v dalších hrách. Je důležitá, protože když s někým chcete tvořit hru, musíte se sladit, dát mu prostor a umět si ho i vzít. Počkat. A umět říkat ano každé vlně, která přichází. Protože, když řeknete ne, spadnete. Tohle je důležitá lekce improvizace. I když váš parťák udělá něco, co vám přijde pitomé, ale vy to přijmete a zvednete, můžete vytvořit něco úplně úžasného. Zároveň tím druhého podržíte. I to se cvičí při hře, které se říká Yes, man...Zkrátka si vyzkoušíte říkat na všechno ano. A pak si vyzkoušíte říkat ne. Banální, že? To je v improvizační škole hodně her. Ovšem, jaké poznání vám taková hra pro školkáčky může přinést? Třeba, že říkáte ne, ale vaše tělo říká ano. A to už rozhodně banální poznání není.

Pak přijde v jedné lekci na řadu hra, při které chodíme po místnosti a počítáme. Od jedné do dvacítky. Jakmile dva řeknou stejné číslo, začíná se počítat znovu. Vypadá to jednoduše, ale nejde nám to. Jedna žena navrhuje pravidla, jak to budeme dělat, abychom došli k co nejvyššímu číslu. Hra mě v tu chvíli okamžitě přestává bavit. Už to není hra. Zároveň je zajímavé, že pokud se někdo stane dominantní, aniž by se zajímal o názor skupiny, může se cítit ve finále odmítnutý. Hra totiž přestala bavit více lidí. Když si pak stoupneme do kruhu, zavíráme oči a koncentrujeme se, najednou to jde. Hodně silně si uvědomuju, jak mám tendence na sebe tlačit, abych byla rychlejší, čímž si zbytečně škodím. Stejně tak tlakem na výkon. Vidím, že když se všichni víc zklidníme, najednou napočítáme úplně v pohodě vysokého čísla.

STOP!

Na spolupráci je také důležité ohlídat si svoje hranice. Umět si vzít zodpovědnost sám za sebe je v týmu opravdu důležitá věc. Hra, kterou hrajeme trochu připomíná tu na šelmu. Musíme druhému nastavit hranice, fyzicky. Vyberu si na tuhle hru muže, což je pro mě určitě zajímavější než se ženou. Přestože si myslím, že tu hodnou holčičku už v sobě nemám, i tady mám možnost uvidět zajímavé věci. Postavíme se naproti sobě přes celou místnost a přicházíme k sobě různou rychlostí. Toho druhého máme zastavit v okamžiku, kdy už to necítíme bezpečně. Pak jej máme nechat jít blíž, zastavovat a uvědomovat si svoje pocity. Potom máme druhého varovat, aby nespadl do „jámy“ způsobem, který ho okamžitě zastaví. Tedy zakřičet, prožít to.

Povíme si příběh?

Storytelling je skvělá disciplína, kterou využijete třeba při přípravě prezentace. Umět zaujmout a být autetický v projevu, je dnes poměrně důležité. Je to už vyšší level v semestru, kde se opravdu začnete zbavovat strachu z publika. Nejprve se ve dvojicích začíná s vyprávěním pomocí žvatlání, kde jen díky vašim emocím ten druhý vytuší, o čem „mluvíte“. Ano, tohle může být pro někoho skutečná výzva. A ano, můžete přitom vypadat jako pitomec. Ale v zásadě jde o to, vyprávět tělem. Pak se jde dál. Vyprávíte na objednávku, druhý si diktuje emoce, které máte prožívat ve vašem „vyprávění“. Pak postupujeme v kurzu k tomu, že tvoříme konstrukci příběhu a stoupáme si poprvé sami před publikum a zároveň si dáváme zpětné vazby, co funguje a co nefunguje. Vystupujeme ve dvojicích a prodáváme náš vymyšlený produkt a začínáme konečně s improvizačním „divadlem“. Dochází mi, jak důležité je mít důvěru v lidi, se kterými hrajete, věřit, že to zvládnou. A soustředit se jen na dvě věci: vlastní impuls a spolupráci s ostatními.

Klapka, jedeme

Možná to všechno může vypadat těžší než to je. Ale celou dobu jsou s vámi dva lektoři a skupina lidí, kterou si postupně zamilujete, ať chcete nebo ne. Protože stejně jako vy, i oni si v kurzu mohou procházet svými těžkými chvílemi a strachy. Všichni se tak trochu svléknete a odhalíte svoje bolavá místečka. Což je vlastně v něčem osvobozující, protože nás to zbavuje určité oddělenosti od ostatních a dovoluje nám tvořit v týmu. I já jsem měla ve skupině ženu, která mě v jistém slova smyslu dráždila, ale zpětně jsem za ní velmi vděčná, protože mě naučila důležitou lekci.

Důvěřuj, něco ti přijde...

Improvizace je naprosto vzrušující v jedné věci. Rozehraje se scénka, vy vstoupíte do hry a dost často ještě v tenhle moment nevíte, co přesně uděláte. Takže je to adrenalin. Fanstastický, jako když sjíždíte vlny. A tohle nám všem chvíli trvá, než pochopíme, že nemusíme přesně vědět, co uděláme, až vstoupíme na pódium. Trénujeme celou škálu scének. Třeba hru na překladatele a básníka. Básník mluví „cizí řečí“ a vy překládáte. Před publikem, samozřejmě. Nebo hra „emoční autobus“, kde se střídají emoce podle cestujících, kteří přistupují do vozu. Nebo hra na rande, kde publikum určuje téma a rozděluje role. Je velmi zábavné vstupovat do těchto rolí, které nám někdo určí. Během toho si uvědomuji, jaká role je mi v životě přirozená, jakou strategii vlastně volím. K lepšímu pochopení sebe sama slouží i statusové hry. Bylo opravdu zajímavé, když nám lektoři dali na čela čísla. Jednička znamenala Ředitele a 9 Uklízeče. Jen z toho, jak se k nám ostatní chovali, jsme měli odhadnout svůj status, zjistit, jak si stojíme. Krajní čísla byla jasná, ale ta prostřední už tolik ne a hodně z nás mělo tendence se podceňovat.

Vystoupení

Došla jsem až na konec a postavila se s mojí skupinou asi před šedesát našich kamarádů a členů rodin. Co pro mě bylo neuvěřitelné, neměla jsem vůbec strach z davu, trému a naopak jsem si to opravdu užila. Atmosféru a celou tu hru. Možná to bylo dané i tím, že nám kurz přerušil Covid, a tak se představení konalo v letní pauze a všichni jsme měli radost, že to je vůbec možné. Byl to skvělý pocit.

Postřehy na závěr

Když se mě někdo bezprostředně po semestru zeptal, jaké to bylo, nedokázala jsem na to přesně odpovědět. Vše, co jsem za ty měsíce prožila, jsem si potřebovala nechat uležet. Nemohu říct, že mi škola improvizace změnila život, protože žijeme v šílené době, která proměňuje svět i nás v něm. Co vím ale bezpečně, že jsem celé léto hrála improvizační hry se svými dětmi, viděla jsem, jak skvěle fungují při práci s dětmi, jak se dokáží fantasticky uvolnit i ty nejstydlivější a nejuzavřenější z nich, jak nádherně potom tvoří nebo se jim zvedá sebevědomí.

Během několika rozhovorů v práci jsem si uvědomila situace, kdy je neuvěřitelně důležité vědět, čemu věřím, když mám něco prezentovat, mnohem víc experimentuju a nebojím se chyby. Dokážu si užít koulovačku na sněhu úplně na plno, jak malý dítě. Baví mě si znovu hrát. A víc důvěřuji tomu, že impuls, který mám v životě nasledovat, vždycky přijde. A to je to, co mi dala škola improvizace.