Sviňa
/Povídka inspirovaná (ne)životem roku 2020./
Čekalo se, že tu sviňu (jak ji s oblibou říká strejda Laďa) jako první mezi nás přitáhne Sára. Naše malý baculatý štěstí. “Kdo je to?” ptám se jí u ranního frenchpressu, zatímco se v naší koupelně sprchuje týpek, kterej ve mně probouzí vzpomínky na pozákladkový odpoledne s Lorenzo Lamasem . “Tomáš” odvětí stroze a dál krmí rybičky ve svym virtuálnim akvárku. Její milostnej život je naplánovanej s pěti denní přesností. Častejš se totiž na antigen nemůže. A zvát si domů neotestovaný je proti jejímu přesvědčení. Lidi se přece maj chovat ohleduplně. A to ona je. Hlavně vůči svejm potřebám. Naštěstí bydlíme ve starym činžáku s poctivejma tlustejma stěnama.
A nejde jen o Sáru. Ještě je tu Václav a jeho renovační pnutí. Nikdy by mě nenapadlo jak moc může někoho uspokojit čerstvě ošmirglovaná skříňka. Pravidelně tyhle úspěchy oslavuje Braníkem a vohulenym rádiem na frekvenci 89,5 FM. Klidné rádio do neklidné doby. Díky Václavovi jsem místo “úhlu” začla používat nový slovo “vingl”. Zní to tak nějak víc světově. Což se teď hodí, když se nikam nemůže. Člověk vycestuje aspoň jazykově. Každopádně Václavova trasa ke konťákům a zpět udržuje jeho mysl neustále koncentrovanou na renovační výsledky a jeho tělo je téměř neohroženo možností, že na něj ta sviňa skočí.
V bytě žijeme tři. Když teda nepočítám ty Sářiny návštěvy a ignoruju fakt, že Václav svůj čerstvě opravenej nábytek oslovuje jmény. Ten třetí člověk jsem já, Bára. Svůj čas trávím někde mezi Netflixem a posouváním deadlinů. Můj společenskej život se smrsknul na smalltalky s kurýrem Woltu a jediný, co mě drží nad vodou je fakt, že až tohle všechno skončí, tak konečně dostuduju a společně s novym titulem MgA. se sbalim a vypadnu někam hodně daleko. Asi Berlín nebo Bali. A kdyby to nedopadlo, tak aspoň Brno.
Ale o tom tenhle příběh neni. Tu sviňu jsem totiž přitáhla mezi nás já. Buď jsem ji chytla v Albertu od toho chrchlajícího securiťáka, co mě pronásledoval od okurek až k regálům s lušteninama nebo a asi spíš na tý utajený prosincový párty u mýho bejvalýho. Když mi Jakub napsal, jestli nechci dorazit, první, co mi problesklo hlavou bylo “Nikdy!”. S Jakubem jsme spolu chodili do jara 2020. Jenže první vlna smetla náš vztah jako hrad z písku a on si pak přes léto našel nějakou alternativní královnu komiksů z Hollarky. Bylo jasný, že tam musim. Ukázat mu vo co přišel samozřejmě. Jak jsem nad věcí a hubená. Za což mimochodem může fakt, že jsem kvůli němu skoro půl roku téměř nejedla a svůj žal zalejvala vlastní verzí Skinny bitch - slivovice od strejdy Ladi s magnéskou. Problém byl v tom, že jsem díky tomuhle životnímu stylu ztratila svojí pracně vybudovanou večírkovou kondici a u Jakuba skončila v objetí se záchodovou mísou. Matně si vzpomínám, že mi ta jeho kráska držela vlasy a když mi po tom všem půjčovala svoje čistý triko na převlečení já se do něj ani nenarvala, takže jsem taxíkem domů jela jen v podprdě a kabátu.
O čtyři dny později už jsem ležela v horečkách totálně nemohoucí a bylo jasný, že je tady se mnou i moje milá sviňa. Sára z Václavem sice byli pozitivní, ale asi tim, že svejm tělům dodávaj pravidelnej pohyb, jestli se tomu teda v případě Sáry ještě tak dá říkat, ustáli to téměř bez příznaků. Já se čtrnáct dní nepohla z místa. Jen se střídavě potila a sprchovala. A ve světlejších chvilkách si pouštěla starý díly Přátel a přesvědčovala sama sebe, že jsem na tom se životem furt líp než Chandler nebo Ross.
Sára na Vánoce připravila hlívový řízky a Václav každý z nás, s patřičnou teatrálností, předal malý taburety, který našel na rohu Vinohradský a Italský a pak je tajně šmirgloval a čalounil po nocích. Pak mi volala máma a brečela do telefonu, že jsou to první Vánoce, kdy nejsme spolu a že když se ta tradice poruší, tak už určitě nikdy nepřijedu a že bůhví jestli vůbec nějakej covid mám, že jsem si to stejně celý vymyslela, abych za nima nemusela. No tak pak po tom všem jsem si zalezla s čajem a malym panáčkem slivovice do postele a usla.
