top of page
  • Obrázek autoraVanda Gabrielová

Přetavujeme prostor do bezpečného prostoru

Vycházíme z premisy, že bezpečné prostředí je základ pro osobnostní a týmový rozvoj. Bezpečný prostor dovolí lidem opouštět zaběhnuté vzorce, dělat chyby, experimentovat, rozšiřovat úhel pohledu a vidět situace s odstupem. Jednoduše - UČIT SE.


Za bezpečné prostředí má zodpovědnost vedoucí skupiny, ať už jde o lektora, leadera, nebo učitele. Téma je to komplexní, protože se jedná o neustálý proces a vstupují do něj různé faktory.


Pro přehlednost si popíšeme chování lektora na samostatném rozvojovém kurzu. Tedy na kurzu, kde se lidé neznají, nemají vytvořený vztah a přicházejí do našeho prostoru. To je totiž daleko snazší práce.


Příjemný prostor


Každý, kdo vstoupí dveřmi, se ocitne ve vizuálně čistém prostoru s denním světlem a s nastavenou teplotou cca 20 stupňů. Hraje neutrální hudba, o zeď jsou opřené židle k použití, na baru má každý připravenou skleničku na napití. Tohle jsou detaily, které rozehrávají příjemnou atmosféru a připravují účastníky na akci, která nás společně čeká.


Vlastní bezpečí lektora


Nejdříve nasazujeme kyslíkovou masku sobě, pak dítěti“, zní známé doporučení v letadle a platí i u nás lektorů. Lektoři, kteří povedou program, se potkávají dostatečně včas. Sdílí si navzájem nejen to, jak se mají, ale i své obavy. Pečují o sebe navzájem. Pokud lektorujeme sami, trénujeme se v dovednosti odolnosti a adaptability, čerpáme z našich vlastních zdrojů.


Informace „Jsi vítán“


Přicházejícím lidem chodíme naproti, s každým si podáme ruku, nabízíme tykání - je-li to vhodné, ukazujeme, kde se mohou občerstvit, kde jsou záchody, kde si udělají kávu. Tento proaktivní krok přináší účastníkovi informaci „jsi vítán“.

Pouštíme se do small talku. ,,Odkud jedete? Odkud jste se o nás dozvěděli? Kdo jste přijel na tomhle krásném kole?” Zapojujeme účastníky, orientujeme pozornost na pozitivní věci a tím napomáháme rozmělňovat počáteční nervozitu.


Legitimizace pocitů


Kdo se necítí v bezpečí nebo je vystaven mimo svou komfortní zónu, zažívá hodně pocitů. Naší prací je pojmenovat tyto pocity a tím je legitimizovat. Když se daří, nebojíme se jít po humoru, ale s citem, abychom druhého neshazovali. Taková věta: „Nemějte obavy“ nenaplňuje legitimizaci. Místo toho se ptáme do pléna: “Kdo si teď v hlavě říká: Co tu proboha dělám?“ Následně vidíte ve tvářích úsměv a možná i první zasmání se. Pro mnohé z účastníků (bez ohledu na to, zda se jedná o introverta nebo extroverta) je příchod sem mimo komfortní zónu.


Pravidla pro setkání


Pravidla a normy jsou základem pro tvorbu bezpečí. Pravidly nastavujeme očekávání, jak se na našich kurzech budeme chovat. Co je důležitější - nejde o to, jaká pravidla si s účastníky stanovíme, ale jak je jako vedoucí skupiny udržíme. Můžeme si být jistí, že každé z pravidel bude časem porušeno a bude testována jeho platnost. Pokud nezareagujeme na jeho porušení, bylo to pravidlo zbytečné. Začínajícím lektorům a facilitátorům navrhujeme proto začít třeba jen se 2-3 pravidly, na která dovedou odkázat, když se nedodržují.


Vystavování pozornosti


Aktivity designujeme tak, aby se pozornost ke každému účastníkovi zvětšovala postupně. Začínáme simultánními cvičeními, kde všichni účastníci pracují souběžně a mohou se soustředit na sebe. Následně pracujeme v jedné skupině, ale pořád s pozorností na skupinu. Rozdělujeme účastníky do dvojic, do trojic, do 2 menších skupin. Sledujeme, jak účastníci neverbálně reagují při zadávání aktivit, jak reflektují svou zkušenost. Když účastníci získávají důvěru v proces, přecházíme na aktivity, ve kterých stojí před diváky. Nejdříve v malé skupině, ve dvou, na konci sami. Tímhle postupným systematickým procesem podporujeme adaptabilitu účastníků.


Bez hodnocení


Jako lektoři se trénujeme v tom, abychom zbytečně nehodnotili, nelabelovali, nesrovnávali účastníky mezi sebou. Zpětnou vazbu dáváme mnohdy jenom tím, že popisujeme, co jsme viděli, nebo slyšeli. Dáváme konstruktivní zpětnou vazbu.


Ptáme se


Po našich aktivitách následuje reflexe. Připravujeme si otázky, které směřují k cílům aktivit, případně k tomu, co se během aktivit událo. Ptáme se na pocity, myšlenky, strategie. Reflexí dáváme účastníkům kontrolu nad tím, co chtějí ze zkušenosti vytěžit.


Experimentujeme, děláme chyby, sdílíme


Přestože máme od účastníků jiné role, základní principy platí i pro nás. Pokud se jako lektoři budeme obávat vlastní chyby nebo na ni nedokážeme poukázat a vzít ji do hry, těžko se to bude dělat i účastníkům. Mezi naše základní principy patří právě práce s chybou, rozvíjení nápadu druhého nebo třeba nechat druhého zazářit.


Udržujeme pozornost k cíli


Celý program metodicky připravujeme a víme, k čemu směřujeme. S účastníky sdílíme, co je cílem, ukazujeme, kam aktivity směřují, proč jakou aktivitu dělají. Znát smysl napomáhá jít i do cvičení, které pro mnohé z nich nemusí být komfortní.


Mohli bychom pokračovat dalšími důležitými tématy - jak pracujeme s humorem, se statusem, jak reagujeme na konflikty mezi účastníky…Téma je nevyčerpatelné.


A jak poznáme, že se účastníci cítí v bezpečném prostředí?


- bez obav sdílí své myšlenky, pocity a zkušenosti

- dovolí si dělat chyby, aby se naučili něco nového

- odvážně hledají nová řešení a strategie

- cítí se přijatí skupinou a sami podporují ostatní


Tento článek jsem se pokusila sepsat, tak, aby principy byly přenosné i do vašeho prostředí. Budeme rádi za komentáře, co funguje vám, a nebo naopak za sdílení nesnází, se kterými se setkáváte při vytváření bezpečného prostoru.




Comments


Ukázkové lekce

Potřebuješ výzvu?

Udělej první krok v bezpečí hry.
bottom of page