V záři reflektorů: Kateřina Lesch

Rozhovory s našimi studenty

„Díky impro principu “chyba je kámoš” jsem si uvědomila, že chci své děti naučit bezpečně selhat. Aby věděly, že selhat mohou a nebude je za to nikdo trestat. Já jsem toho prostoru v dětství měla docela málo a těžko se s tím žije. Umožnit dětem chybovat pro mě znamená budovat v nich důvěru, že mi mohou cokoliv říct. Snažím se ve svých dětech nevyvolávat zbytečně strach,“  říká Kateřina Lesch, absolventka Školy improvizace.

Při setkání s Katkou jsem před sebou viděla úspěšnou a odvážnou ženu. Její přirozené charisma, důvtip a životem nasbíraná moudrost doprovázely celý rozhovor. Pracuje jako AI/ML Enablement Leader ve společnosti EmbedIT, předtím ve firmě vedla šedesátičlennou divizi pro umělou inteligenci a data. V impru sbírá inspiraci jak pro leadership, tak pro mateřství. Naučilo ji nechat druhé zazářit, naslouchat, opouštět stereotypní nápady a zvládat nejistotu s lehkostí. Podporuje ženy v technologiích a je mentorkou v projektech, které jim pomáhají najít rovnováhu mezi kariérou a rodinou. Říká o sobě, že je lepší mámou svých tří dětí právě proto, že chodí do práce, která ji baví, a má možnost se rozvíjet i vedle mateřství. Děti ji učí impro používat v běžném životě.

Více o Katce: 

• Mentorka v Femme Palette

• Katka na LinkedIn

• AI Leader v EmbedIT

Jak ses dostala do Školy improvizace? Co byla tvá motivace přihlásit se?

Většinou se impro dostává do korporátu, já jsem se naopak dostala k impru přes korporát. V Deloitte pracovala Dorka Grimová (lektorka Školy improvizace), která o impru moc hezky mluvila, a já jsem cítila potřebu pracovat na tom, co nabízela – na leadershipových kvalitách, protože pracuji s lidmi, kteří jsou hodně odlišní a mají různé potřeby i přednosti. Do školy mě dostaly i dobré zkušenosti kolegů z korporátního prostředí. Na začátku mě fascinovalo, že jsem se ocitla mimo svou sociální bublinu, ve skupině lidí s jiným uvažováním než mám já. Viděla jsem spoustu paralel mezi improvizací a leadershipem i výchovou dětí.

Můžeš být konkrétní? Co ti impro přineslo do těchto oblastí?

Jako leader jsem se musela naučit se upozadit – a to bylo v impru stejné. V rámci různých cvičení jsem se nemohla držet svých představ a rozčilovat se, že pantomimicky něco ztvárňuju, ale druhý přijde s nápadem, že jsem něco jiného, a hru rozehraje jiným směrem. Je to princip impra. Tohle jsem si odnesla i do vedení týmu. Připomnělo mi to základní pravidlo improvizace – nechat druhého zazářit. Není to jen o mně, ale jsem otevřená nápadům druhých a beru je do hry. Naslouchám jim.

V prváku jsem se učila dát důvěru cizím lidem nebo přijímat pochvalu. Často na ni reagujeme omluvou nebo zpochybněním, přitom stačí ji jen přijmout a říct „děkuji“. V leadershipu nebo managementu jsou obsáhlé semináře na téma zpětné vazby, a tady jsem si to rovnou trénovala v praxi – jak takovou zpětnou vazbu říct i jak ji přijmout. To pro mě bylo těžké, ale velmi důležité. A stejně tak při výchově dětí – aby měly možnost mít ze sebe dobrý pocit, když je za něco upřímně pochválíme. 

Proč myslíš, že často na pochvalu reagujeme tak zvláštně?

Dělala jsem doktorát na takzvanou sentiment analysis, tedy strojovou analýzu emocí počítačem. Používala jsem k tomu trénovací data z různých recenzí na internetu a potvrdilo se, že recenze píšeme hlavně tehdy, když jsme nespokojení. Spokojení lidé nemají takovou potřebu psát na sociální sítě. Negativní recenze souvisí s tím, že jedeme pořád na “plazí mozek“ a negativní témata vnímáme jako nebezpečí, kterému se potřebujeme vyhnout, a proto o nich tolik mluvíme. Pochvala takový vliv nemá, i proto na ni nejsme tolik zvyklí. Myslím si, že je potřeba to kompenzovat, abychom jako společnost mohli lépe fungovat.

Na kurzech improvizace se mi líbí právě to, že se tam vytváří bezpečný prostor, ve kterém si můžeme hrát, zkoušet nové věci a nemusíme být jen v tom plazím módu, který stále vyhodnocuje potenciální nebezpečí.

To musel být poměrně kontrast k tomu korporátnímu prostředí, ve kterém se běžně pohybuješ.

V korporátu si nemůžeš tolik hrát. Na kurzu improvizace jsem našla uvolnění a uvědomila jsem si, že je to zdravá kompenzace formálního přístupu a toho, že v práci často potřebuji působit sebejistě, aby lidé sdíleli moji vizi, abych přesvědčila klienta a podobně. Pro mě je ale velká část sebedůvěry založená na tom, že se neberu vážně a umím si ze sebe udělat legraci. Pak můžu v práci brát věci s větší lehkostí a tolik to neprožívat. Lidé, se kterými jsem dříve spolupracovala a kteří se brali příliš vážně, tu autoritu stejně neměli.

Napadlo by tě ještě něco, co sis z improvizace “vzala“ do leadershipu?

Princip Ano, a.., což pro mě znamenalo přistupovat na názory, myšlenky a nápady ostatních, nezavrhovat je, ale přemýšlet nad tím, jak by se daly rozvinout. I když mi třeba jejich nápad zní trochu bláznivě, nechám je na tom chvíli pracovat a může to začít dávat smysl. Moje první reakce zamítnutí často byla automatická.

S mými dětmi to bylo podobné. Dříve bych svému dítěti řekla: „Ne, nemůžeš si vzít každou ponožku jinou.“ A teď už bych si řekla: no a co? Vždyť je to jedno. Můj předimprovizační plazí mozek by například nepřistoupil na to hrát si s dětmi na bunkr, když se mi to zrovna nehodí.  Ale pokud použiju Yes, and a do té hry se zapojím, jsou to často ty nejlepší zážitky, kdy si užijeme spoustu legrace. 

To je pěkná paralela k mateřství.

Souvisí to s tím, že díky impru méně soudím. Nehodnotím lidi za to, že mají jiné nápady nebo postoje, ale snažím se přistoupit na jejich vidění světa a v tom mi impro hodně pomohlo. Bylo překvapivé, že v naší impro skupině se našli i tací, kteří se v tomhle nastavení necítili dobře, a dokonce bylo pár odpadlíků. Bylo vidět, že se chtěli prosazovat na úkor ostatních, ale to v improvizaci nefunguje.

A jak ses jinak cítila ve skupině lidí, se kterými jsi kurz improvizace absolvovala?

Skvělý zážitek jsem měla z celé komunity kolem Školy improvizace a samozřejmě i z té stmelené skupiny, se kterou jsme se pravidelně scházeli. Měla jsem pocit, že těch dvanáct lidí znám za tu dobu lépe než některé své celoživotní kamarády. Během kurzu si stále hrajete, děláte si ze sebe legraci, ale zároveň se dostáváte hodně hluboko.Další bonus je, že se tam lidé nesoudí, a to je velmi vzácné. Spousta lidí to nezažije ani ve své rodině nebo s nejbližším partnerem, a pak máme v kolektivech (dětských i pracovních) stále strach, že nás někdo bude hodnotit. Hodnocení je samozřejmou součástí i té korporátní kultury.

Na impru oceňuji, že umí stmelit různorodou skupinu. Na jednom místě se potkají lidé různých zaměstnání, různého věku i názorů, a přesto na tom vůbec nezáleží – společně fungují. To je přesně to, co potřebuji i ve své práci. V  šedesátičlenném týmu jsem měla 53 mužů, často 40+. Byli to lidé, kteří třeba 15 let pracují na jedné technologii, mají už velké děti a jsou mentálně i profesně jinde než já. Myslím si, že dobrý leader by měl být schopen přijmout tu jinakost týmu a umět s ní pracovat.

Asi je důležitá nějaká míra empatie a emoční inteligence?

Ano, a také vstřícnost, která se v impru dost trénuje. To, že se někdo v práci zrovna chová hrozně nebo arogantně, může být tím, že je zraněný, třeba zrovna prochází rozchodem. Vážím si vnímavosti, kterou impro kultivuje. Umět být přítomná, být napojená na ostatní, aby improvizace plynula. To se samozřejmě hodí i v byznysovém jednání, protože mohu vyčíst z kolegů, co se děje a co si třeba o novém nápadu myslí.

Důležitá dovednost z impra je i naslouchání a schopnost umět se upozadit. Využívám to v koučování nebo ve chvíli, kdy hledáme společný cíl klientovi na míru.

Jak už bylo řečeno, pracuješ jako leader v oblasti vývoje umělé inteligence a nějaké období ses věnovala rozpoznávání emocí v textu pomocí AI. Stále se tomu věnuješ?

Rozpoznávání emocí v textu se dost zlepšilo s příchodem generativní AI. Je ale rozdíl být schopen z textu emoci vyčíst, nebo zda text emoci v člověku vyvolá. To je dost individuální. Myslím si, že pořád máme jako lidé výhodu fyzického těla. Jeho pochody nás odlišují, objetí v nás vyplaví oxytocin, ten zatím robot vyrobit neumí. Stejně tak je zázrak, když se zamilujeme – je to něco neuchopitelného, ale zároveň tak hmatatelného. Na druhou stranu existují i lidé, kteří navazují romantické vztahy i s AI.

Jaký máš jako odbornice názor na AI a její vliv na člověka? Jaká jsou její rizika?

AI může být do určité míry nebezpečná – lidé mohou rezignovat na samotné lidství. Hrozí, že se staneme závislí na komunikaci s AI, bude to mít vliv na naši schopnost komunikovat s lidmi. Obávám se také, že umělá inteligence se bude více prosazovat ve vztazích. V Asii si lidé často raději vytvoří avatara, se kterým si posílají erotické zprávy, než aby se odvážili na skutečné rande. Do budoucna se to může projevit třeba poklesem porodnosti. V technologicky vyspělejších společnostech se zkrátka budeme méně rozmnožovat, intimní interakce si vyřešíme jinak.

To by mohl být vážně problém.

Dnes je taky populární udělat si z chatbota AI psychoterapeuta, který je k dispozici 24/7. Ale třeba psychoterapeutka Esther Perel ve svém přednášce AI - Artificial Intimacy mluví o tom, jak je v terapii velmi důležitá neverbální komunikace, kterou AI simuluje jen těžko. Navíc existují případy lidí, kteří byli AI instruováni, aby si třeba ublížilii – a oni to udělali. 

Ke své práci potřebuješ zvládat prezentování před publikem i svým týmem. Jak to zvládáš? Změnilo se něco po absolvování impro kurzu?

To je zajímavá otázka, protože v tomhle mám pocit, že trénink dělá mistra. Kurz improvizace mi pomohl, protože jsem během prezentace méně stresovala a věděla jsem, že to nějak dopadne. Na impru jsem si totiž odžila ten pocit, že jdete na pódium a vůbec nevíte, co budete říkat. Když tohle přežijete, tak podruhé už takovou paniku neprožíváte.

Také jsem se naučila mluvit víc nahlas a srozumitelně. Tato dovednost se mi hodila i v leadershipu. Když totiž mluvíme potichu a nezřetelně, lidé si to často interpretují tak, že se bojíme a nemáme co říct.

Potřebuješ se na své přednášky a prezentace hodně připravovat nebo spíše improvizuješ?

Na své přednášky se připravuji. Jsou lidé, kteří umí mluvit spatra a zaujmout. Já potřebuji mít nějakou přípravu, abych předala lidem obsah způsobem, který je pro ně uchopitelný. Mám připravené záchytné body, které mi připomínají, co potřebuji zmínit. Ale mezitím je i prostor pro improvizaci. Když mám třeba přednášku na Matfyzu, dovolím si do toho vkládat i historky a víc se uvolnit.

Několikrát jsi zmínila, že ti je impro přínosem i v mateřství. Můžeš to rozvést?

Například práce s chybou. Díky impro principu “chyba je kámoš” jsem si uvědomila, že chci svoje děti naučit bezpečně selhat. Aby věděly, že selhat mohou a nebude je za to nikdo trestat. Já jsem toho prostoru v dětství měla docela málo a těžko se s tím žije. Umožnit dětem chybovat pro mě znamená budovat v nich důvěru, že mi mohou cokoliv říct.

To je dost silné a inspirativní - umožnit dětem bezpečně selhat. Mám dojem, že tenhle přístup v nich buduje zdravou sebedůvěru a odvahu. 

Obecně se snažím ve svých dětech nevyvolávat strach. Nejvíc totiž záleží na tom, jak dětem situaci podáme. Se svým synem jsem například musela na ORL a on se tam moc těšil, protože jsem mu vysvětlila, že mu budou strkat do nosu kamerku se světýlkem a uvidí mandli v televizi. Nepodala jsem mu vyšetření jako utrpení, ale jako dobrodružství.Ale chudák sestřička mu v ordinaci řekla, že musí být statečný a že to musí vydržet – a tím v něm začala nechtěně budit strach. Jakmile totiž řekneme dítěti „neboj“, přirozeně se začne bát. Moje děti naopak chodí rády k zubaři, protože se těší, že se povozí na křesle nahoru a dolů.

Impro mě naučilo spoustu situací přerámovat, protože už v sobě mám ten druhý pohled na situaci. Stačí něco trochu přeformulovat a působí to jinak. Můžeme z nových věcí udělat dobrodružství a výzvy, místo abychom si slovy přivodili stres.

Pro děti jsou rituály klíčové, stejně jako jsou důležitá pravidla v improvizaci – bez nich by to nefungovalo. Přesto je mateřství plné okamžiků, které neovlivníme. Můžeme vytvořit bezpečné prostředí, udělat maximum pro prevenci, ale zbytek je improvizace jako život sám. To vědomí přítomného okamžiku mi pomáhá zvládat úzkost z toho, že se kdykoli může něco stát. V impru se učíme opouštět představy o tom, jak by věci “měly být“, a přijímat, že se realita vyvíjí jinak. 

Slyšela jsem, že se věnuješ i dalším projektům v rámci své práce. Můžeš mi je představit?

Věnuji se projektům, které se zaměřují na podporu žen v technologiích a nabízejí mentoring a partnerství pro matky. Konkrétně to jsou Czechitas nebo Femme Palette, kde pracuji jako mentorka. Tyto organizace pomáhají matkám najít odvahu zařídit si to tak, aby byly spokojené. Už to nemusí být kariéra na úkor dětí, nebo děti na úkor kariéry. Je jedno, jestli chce matka zůstat doma, nebo se chce na mateřské věnovat i své práci. Důležité je, že má na výběr. Když jsou matky v pohodě a naplněné, má to vliv i na děti. Myslím si, že zrovna já jsem lepší máma právě díky tomu, že chodím do práce.

Mám taky kamarádky, které jsou sice doma s dětmi, ale 80 % času se jich snaží zbavit. Nebo jsou tak vyčerpané, že nemají žádný čas na sebe, své zájmy a svůj rozvoj – což může být právě i ta práce.

Jaké jsou tvé zájmy ve volném čase? Co ti dobíjí baterky?

Nemám ráda koncept work-life balance, protože vnímám práci jako součást života – je to můj koníček, který mě baví a cítím pro něj vášeň.

To jsi šťastný člověk.

 Ano, to jsem. Je to velký benefit, za který jsem vděčná. Stejně tak nevnímám vychovu dětí jako něco, co by se dělo na úkor mého volného času. Nikdy jsem nepřestala dělat některé věci, které jsem mívala před dětmi ráda – jen je teď dělám s nimi. Na výlety jezdíme spolu, vaříme spolu, dáme si spolu horkou vanu. Mám ráda cestování, a to o to raději s dětmi, protože se pak na svět dívám jejich fascinovanýma očima.

Kromě Matfyzu jsem vystudovala divadelní vědu, takže chodím ráda do divadla a psala jsem recenze pro časopis Svět a divadlo. Také mě baví amatérské divadlo – je to jiný svět, do kterého ráda utíkám.

autorka: Michaela Svobodová