V záři reflektorů: Michal Beneš

Rozhovory s našimi studenty

,,Impro mi umožňuje ocitnout se v situacích, ve kterých se o sobě hodně dozvídám. Kdo jsem, proč dělám to, co dělám. Také jsem odolnější vůči tomu, co si o mně kdo myslí a jak mě hodnotí., “ říká Michal Beneš - student Školy improvizace.

Michal je inspirativní tvůrčí osobnost s výraznou dávkou nápaditosti. Více než 15 let se věnuje tvorbě obsahu pro velké firmy a korporace. Do tohoto prostředí, kde často vládne opatrnost, zkostnatělost a potřeba kontroly, rád přináší hravost, experiment a provokaci. Bourání této strnulosti vnímá jako své poslání. Před dvěma lety objevil svět aplikované improvizace, který se pro něj stal nejen tréninkem všímavosti, ale i cestou k hlubšímu sebevědomí. Aplikovaná improvizace je mu blízká i svou hravostí, která je pro něj v životě důležitá. Nejvíc se hravost učí od své dcery, která je mu největší inspirací. Také rád skládá hudbu na kytaru, baskytaru i piano – improvizovaně, bez záznamu, jen pro ten okamžik. Stejně jako v improvizaci, i v hudbě ho fascinuje síla přítomného okamžiku, kde se něco nového vytvoří a zase zaniká. Michalův web: michalbenes.com

Jak ses dostal k improvizaci? Jak dlouho je to tvá vášeň?

 Dva roky přesně. Ono to celé byla náhoda. Byl jsem s kamarádkou na snídani a ona doporučila Školu improvizace. Říkala, že tam chodí a je to pro ni hodně objevné, že by se mi to mohlo líbit také.  Když jsem pak přišel na první hodinu, byla tam spousta lidí, kteří přicházeli s nějakým záměrem, zakázkou. Já jsem nic takového neměl. Byla to v mém případě jen čistá zvědavost a chtěl jsem se nechat překvapit. 

A překvapilo tě to? 

Moment překvapení přišel ještě během prváku. Potkali jsme se v semestru úplně různorodá skupina. Od učitelky, terapeutky, zdravotní sestry z Bohnic, až po ředitele firmy a majitele čajovny. Sestava lidí, kteří nemají moc šancí potkat se na jednom místě. Impro nás hluboce spojilo na té nejpřirozenější lidské úrovni. To pro mě bylo objevné.

Obecně prvák byl objevný také v tom, že impro kotví v přítomném okamžiku. Mám totiž přirozeně tendenci projektovat se spíše do budoucnosti. Ale impro mi zaručilo 3 hodiny týdně, které mě ukotvily tady a teď. V něčem to bylo takové zenové a začalo se to postupně promítat do běžného života. Najednou jsem byl pozornější a všímavější. 

Pak mě překvapilo, jak nás impro strkalo do situací, které jsou běžně nekomfortní. To mě pozitivně dráždilo, opouštět komfortní zónu a zkoušet si nové možnosti - například vystoupení před lidmi. Také pro mě byl docela velký zážitek jedno cvičení. Měli jsme vstoupit každý sám před publikum, chvíli tam stát, pozorovat a pak říct své jméno. Nic víc. V ten moment na nás byla upřena veškerá pozornost publika, ničím rozmělněná. A to se běžně v životě moc nestává. Zkušenost to byla něčím nepříjemná, ale zároveň tak vzrušující. Zvláštní kombinace. Byl jsem překvapený, jak jsem z takové pitomosti nervózní. Další euforická zkušenost byla, když jsme měli první představení na Impro víkendu. Poprvé jsem pochopil, jak velká komunita se tvoří kolem Školy improvizace a jak je něčím velmi nečeská - ve smyslu, že je nesmírně podporující a hlasitá. Lidé si vzájemně říkají upřímnou pochvalu. Nadchla mě ta podpora, která je cítit všude. Kdybys měl srovnat sebe jako Michala, který kdysi nastupoval do školy a Michala teď, po dvouleté zkušenosti s improvizací, dokážeš konkrétně vystihnout, v čem vnímáš změnu, bonus, něco, co se propsalo do tvého života? 

Rozhodně mi to pomohlo vybudovat sebevědomí. Ve smyslu sebeuvědomění. Sebevědomí je zdravá věc, v Česku na něj máme historicky trochu pokřivený pohled, jako by bylo něco špatného cítit se jistě. Ale pokud ho používáme citlivě a ne na úkor druhých, může být obrovským přínosem.

Impro mi umožňuje ocitnout se v situacích, ve kterých se o sobě hodně dozvídám. Kdo jsem, proč dělám to, co dělám. Také jsem odolnější vůči tomu, co si o mně kdo myslí a jak mě hodnotí. Geniální princip za mě je Ano, a… Líbí se mi už ta definice - kdo říká ano, zažívá dobrodružství, kdo říká ne, vytváří si bezpečí. Já jsem tenhle princip například využil loni v lednu, přišla moje žena, která pracuje v divadle, a říká: Budeme otevírat workshop slam poetry, nechtěl bys to zkusit? Já říkám: jasně. Spontánní reakce. Až po nějaké době mi došlo, k čemu jsem se to přihlásil. Následující dva a půl měsíce pro mě byly intenzivní a obohacující – psal jsem vlastní texty, hledal témata, formoval myšlenky a nakonec s nimi vystoupil před lidmi. Dříve bych měl tendenci dlouho přemýšlet a hledat ty důvody, proč do toho nejít. 

Pomohlo ti v tom asi to sebevědomí, je to tak? 

 No jasně. Obecně mi impro pomohlo hodně rozmělnit to neustálé přemýšlení, co si o mě kdo pomyslí. To mi přišlo hodně cenné. Máme tendenci řešit, jak nás druzí budou hodnotit, může to být do značné míry až paralyzující. Impro pomůže tuto tendenci minimálně rozmělnit a aktivně s tím pracovat.

Byl pro tebe každý semestr jiný? 

Ano. První semestr byl vyloženě objevný, že vůbec takový svět improvizace existuje. Druhý byl více sebepoznávací, kdy jsem se dostal do situací, které mi o mně leccos říkaly. Například jsem díky zpětné vazbě lidí zjistil, že mám tendenci si toho brát víc na sebe na úkor druhých. Umožnilo mi to ptát se, proč to dělám. To bylo nesmírně užitečný, hluboký a částečně i terapeutický. Theatropolis mi už dal větší klid na jevišti. 

Je nějaká technika z aplikované improvizace, kterou používáš v běžném životě? Impro mi nedalo nějaké konkrétní techniky, které bych tu vysypal a řekl, tyhle používám. Jsem spíš intuitivní tvor a vnímám impro jako nějaký package (balík), který mám v sobě a pomáhá mi. Je to zážitek a prožitek, který si z toho dlouhodobě odnáším a nosím při sobě. Jako nějaký proud, ve kterém plavu. 

Povíš mi ještě něco dalšího o sobě? Tvoje práce, zájmy?

Jsem na prahu padesátky. Bojuji s kognitivním zkreslením, mám tíživý sudetský původ. :) Co se týče práce, 15 let se věnuji tvorbě obsahu a spolupracuji s velkými firmami a korporacemi. Často v tomto prostředí narážím na postoje a lidi, kteří jsou strašně opatrní. Takové to "Let's play it safe” (opatrnosti není nikdy nazbyt) a nic špatného se nestane. A mě tohle trochu dráždí, naopak mám rád experiment a provokaci. Beru jako takové moje poslání tuhle strnulost, rigiditu bourat. Proto do tohoto prostředí rád přináším nové koncepty, které jsou provokativní a jiné. Mám touhu měnit trochu i firemní kulturu těchto organizací. Nabádám je třeba k nějaké větší hravosti, humoru, ironii, ale i sebeironii, která je nezbytná součást. Ale je to obtížné v takovém prostředí. Obzvlášť pak v organizacích z jiných koutů světa jako je Asie nebo Amerika, protože kulturní kontexty jsou jiné. Ale tady v Česku mám obrovské štěstí, že sem tam narazím na lidi, kteří jsou často otevření tomuto způsobu přemýšlení, tvorby a prezentace značky. Taková práce je pak odměnou a radostí. A hlavně to funguje, humor funguje. A k tomu ti improvizace může dobře sloužit ne? 

Ano, to jsem chtěl říct. Impro by klidně mohlo, s ohledem na mojí profesi, více rozvíjet dovednosti vyprávění. Impro samo o sobě je asociativní umění a do značné míry také reaktivní - reagujeme na impulsy a na to, co vidíme, na lidi kolem nás. Ale ta schopnost tvořit příběh ju spíše koncepční a proaktivní. Samozřejmě storytelling je součástí výuky Školy improvizace, ale dal bych na to větší akcent. To se totiž pak hodí univerzálně v celém životě, například i do vzdělávání dětí i dospělých, do budování své kariéry v jakémkoliv prostředí. Mně se to velmi hodí pro mou práci, dokážu lépe přemýšlet ve smyslu nějakého příběhu, když tvořím například scénář. 

Podstatný prvek improvizace je pro mě hravost. To mi přijde pro život strašně důležité - umět si hrát a nezapomínat na to. Leckdo může mít pocit, že to nepřísluší k dospělému člověku. Já mám obrovskou výhodu, že mám děti, jaké mám. Velmi mě inspirují, obzvlášť dcera. Máme spolu mimořádný vztah. Stále si spolu hrajeme, máme rádi stejné věci, absurdity. Často pro ni něco vymýšlím. Někdy za mnou přijde a řekne mi - tati, rozesměj mě - a já myslím, že jsem tenhle rok ještě neselhal a vždy se mi to podařilo. Umím ji z blbého naladění během 30 vteřin vytáhnout, že se spolu smějeme a mě samotného to moc baví. Tak to máš doma super parťáka, který ti pomáhá tu hravost a kreativitu rozvíjet. :) Dělal se na to dokonce zajímavý experiment v 60. letech. Profesora George Landa z americké univerzity oslovila NASA, ať jim vymyslí test na měření kreativity. Chtěli tímto testem ověřit kreativitu svých vědců a inženýrů a ty nejkreativnější nechat pracovat na inovacích. Tento profesor vymyslel úplně triviální test typu - tady máte cihlu a řekněte, co s ní můžete dělat. Test dobře zafungoval, že jej profesor rozšířil a začal testovat děti. Nejdřív 5leté, pak ty samé děti testoval v jejich deseii a následně patnácti letech. Zjistilo se, že u pětiletých dětí se v pásmu geniální kreativity ocitlo 98 % dětí, v deseti letech pak na 30 % a v patnácti letech 12 % dětí. Stejný test byl použit na dospělé, s průměrným věkem 35 let, a v této skupině lidí se v pásmu geniální kreativity vyskytla pouhá 2 % lidí. Z výzkumu vyplývá, že být kreativní a hravý během života zapomínáme, protože to neděláme. Celý systém výuky nás vede k tomu, abychom dělali věci správně, ne, abychom si hráli. To je ohromná škoda, hodně se tím ochuzujeme. Proto je za mě důležité probouzet to pětileté dítě, které si hrát umí, chce objevovat a experimentovat. A vymyslí 40 věcí, které lze udělat s cihlou. (Více informací o výzkumu zde) Máš i nějaké jiné koníčky než je impro?

Obecně inklinuju k různým uměleckým formám. Mám niterný vztah k hudbě, rád hudbu vytvářím na kytaru, baskytaru, piano. Mám to s hudbou podobně jako s improvizací. Nikdy si nezaznamenám, co zrovna vytvořím. Mam to odjakživa, že je pro mě nejsilnější ten okamžik, kdy to vznikne. Ať už hraji sám nebo s někým. Na piano třeba něco stvořím, přehraju si to a existuje to půlhodinu. A pak to zmizí. Je to stejný princip jako improvizace. Vznikne to teď a tady a už se to nedá zopakovat. Mám rád ten přítomný okamžik, nic jiného stejně neexistuje. Kde jsme byli, to je fuk, a kde budeme, to nevíme. Navíc mě baví ta samotná tvorba, angažovanost a promítnutí vlastního ducha o tvorby. autorka: Michaela Svobodová