Tento koncept patří mezi základní principy improvizační teorie. Je základem pro spolupráci. Na slova druhých reagujeme “ano”. Nejedná se však o bezduché odsouhlasení názoru druhého, ale o aktivní naslouchání, přijímání druhého jako rovnocenného partnera a se zvědavostí, s čím druhý přichází. Jeho nápad dále rozvíjíme, obohacujeme o náš vlastní přínos.
V tomto kontextu často citujeme Keitha Johnstona: ,,Jsou lidé, kteří raději říkají „ano“, a jsou lidé, kteří raději říkají „ne“. Ti, kteří řeknou „ano“, jsou odměněni dobrodružstvím, které zažijí. Ti, kteří říkají „ne“, jsou odměněni bezpečím, kterého dosáhnou.”
Keith Johnstone učil, že souhlasit s nápadem znamená odvážit se zkusit něco nového a neznámého, a že popření nápadu je často rozhodnutí zrozené ze strachu. Povzbuzoval improvizátory, aby důvěřovali svým „nudným“ prvním nápadům a nechali je růst ve společné práci.
JOHNSTONE, Keith. IMPRO: improvizace a divadlo. V Praze: Akademie múzických umění, 2014