Vypravěč je zásadní prvek každého vyprávění, protože rozhoduje, co čtenář uvidí, jak události interpretuje a které aspekty si má spojit s danými postavami. Tím, že si uvědomíte odlišnost vypravěče od autora, získáváme tvůrčí svobodu: můžeme psát o věcech, které nejsou nutně našimi osobními názory, a přesto nabídnout posluchači nebo čtenáři krásný zážitek.
Typologie vypravěčů – základní orientace
Znalost základních typů vypravěčů nám pomáhá vědomě volit, jaké informace poskytneme čtenáři a s jakým odstupem. Rozdíl mezi vypravěčem v ich-formě nebo er-formě, mezi tím, zda vypravěč stojí mimo děj, nebo ho sám prožívá, případně jakou má spolehlivost, výrazně ovlivňuje vyznění textu.
Podle gramatické osoby
Ich-forma (1. osoba) – subjektivní pohled, větší emoční blízkost.
Er-forma (3. osoba) – větší odstup, širší perspektiva.
Podle narativní roviny
Extradiegetický – „vševědoucí“ pohled zvenčí.
Intradiegetický – vypravěč je přímo postavou příběhu.
Podle vztahu k příběhu
Heterodiegetický - pojem vychází z řeckého „hetero–“, což znamená „jiný“ nebo „odlišný“, a „diegetický“ odkazuje k „vyprávění“ (z řeckého diégésis). Heterodiegetický vypravěč tedy stojí mimo vyprávěný svět. Není součástí příběhu, a proto na něj pohlíží zvenčí. Přináší to přehled a nadhled, ale zároveň nenese přímé emoce nebo osobní zaujetí tak, jako by se přímo účastnil děje.
Homodiegetický - základem je řecké „homo–“, tedy „stejný“. „Diegetický“ opět odkazuje k „vyprávění“. Homodiegetický vypravěč je součástí příběhu; žije ve stejném světě, který popisuje. Může být hlavním hrdinou, vedlejší postavou nebo třeba jen svědkem událostí, o nichž vypráví. Tento vypravěčský postup dodává příběhu osobnější rovinu, protože čtenáři zprostředkovává pohled „zevnitř“, s emocemi a subjektivními vjemy postavy.
Podle spolehlivosti
Spolehlivý
Nespolehlivý
Konkrétní typy vypravěče
Pojmy jako autorský, personální či přímý vypravěč nám umožňují přesněji definovat úhel pohledu, z něhož se náš příběh vypráví. Každý typ vytváří jinou dynamiku mezi hlavními hrdiny, čtenářem a samotným dějem. Volba zvoleného typu navíc usnadňuje práci s vnitřními monology a komentáři, které obohacují celkovou narativní strukturu.
Autorský vypravěč
Vševědoucí, zná motivace všech postav a sleduje děj z více úhlů.
Jeho promluva je jasně odlišena od řeči postav.
Personální vypravěč
Omezen na perspektivu jedné či několika postav.
Pracuje s vnitřním monologem, polopřímou řečí.
Přímý vypravěč
Sám figuruje v příběhu, ale nevidí se z vnějšího pohledu.
„Já vyprávějící“ a „já prožívající“ se mohou lišit časovým odstupem.
Vypravěč „oko kamery“
Zachycuje hlavně vnější projevy a dialogy, neodkrývá myšlenky.
Přesto si vybírá, co ukáže, čímž není zcela neutrální.
Výběr informací z pohledu vypravěče
Promýšlíme si, co prozradíme a co zatajíme. Tento výběr určuje napětí, humor či překvapení. Nespolehlivý vypravěč dokáže čtenáře klamat a nutí ho aktivně hledat pravdu.
Humor a vypravěč
Humor často pramení z kontrastu mezi tím, co víme díky vypravěči, a co zůstává skryté. Prostudujme například:
Linda Hutcheon: Irony’s Edge
Wayne C. Booth: A Rhetoric of Irony
John Vorhaus: The Comic Toolbox
Tyto zdroje nabízejí různé přístupy k ironii a komickým situacím. Můžeme je využít k rozvinutí humorného efektu v příběhu.
Praktické tipy pro využití vypravěče v storytellingu
Nejdříve si ujasňujeme, jakou náladu má náš příběh zanechat a jaký odstup chceme mít od hlavních postav. Následně volíme vhodnou gramatickou osobu a promýšlíme časové roviny, protože retrospektivní nebo střídavé vyprávění ( střídání „minulého“ a „současného“ já) může přidat našemu příběhu na dramatičnosti. Kombinací perspektiv či více vypravěčských hlasů docílíme většího napětí.
Vypravěč ovlivňuje, co a jak čtenář vnímá, a je klíčovým nástrojem k vytváření různých emočních účinků. Jeho volba určuje míru blízkosti k hrdinům, způsob odhalování motivů a potenciál pro humor. Vyplatí se tedy promyšleně rozhodnout, který vypravěč nejlépe poslouží vašemu příběhu.